Nesnesitelná lehkost bytí…

duben 26, 2008 · Založeno pod lidé, literatura, škola · Tagged , , , , ,

Hodiny literatury bývají mnohdy plné překvapení. Myslím, že rovnoměrně. Na obou frontách. A jednou mě tak překvapila i jedna studentka, když jsme začali pracovat s textem z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Text jsme se pokoušeli hlouběji analyzovat, kriticky v něm najít pro nás k další práci nosné informace a ty pak využít k jakémusi přehledu (i srovnání s jiným jeho dílem), který jsem za pomoci jejích spolužáků načrtl na tabuli. Čím déle jsme se textem zabývali, tím více hesel, pojmů, slovních spojení a vůbec všeho se začínalo na tabuli objevovat. A byla to právě ona, jedna z často zadumaných, tichých studentek, žijící ve svém světě plném problémů a bolestí, jejichž příčinou jsem byl asi i já, jistě však i radostí a úsměvů, která se chopila pochodně a za pomocí ostatních, ještě ne-spících, se s ní pokusila doběhnout až do cíle. Jako by ji už jen samotný oxymóron v názvu přiměl k činnosti, k soustředění se, k pročítání textu a k hledání myšlenky, sdělení, záblesku… Snad se do příběhu vcítila, našla tam sebe, našla tam i jeho, našla tam oba dva. Našla tam to, co najít chtěla. A co tam možná i bylo, těžko říct. Nemohu se ubránit podobnostem s reálným životem a s tím, co jsem s ní zažil. Její sympatie vůči mně sice (aspoň donedávna) výrazně převyšovaly mé sympatie k ní, chladný ale být neumím a nedokážu; ani nechci. Je mi sympatická, záleží mi na ní a mám ji rád. Sešli jsme mimo školu, soukromě jen jednou. Povídali jsme si o různých věcech, já rád poslouchám, a tak jsem se toho držel. Řekla mi mnoho, věřil jsem všemu. Názvy postav různých děl v nás někdy evokují silnější pocit podobnosti a ztotožnění, než je pro nás obvyklé. Byl to i tento případ, z mé strany též. Nedokázal jsem se v té jedné hodině literatury ubránit pocitu, že se dotyčná silně zrcadlí v – ne až tak příběhu, ale spíše – zklamáních i nových touhách hrdinky a (velké “možná”) v postavě muže vidí svého učitele, kterého poznala více než většina jejích spolužáků a spolužaček. V hodinách předešlých i následujících se z pádných důvodů vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu s učitelem, v hodině nesnesitelně lehké tomu bylo právě naopak…

Z hodiny jsem odcházel spokojen, s pocity dobře odvedené práce a zadostiučinění. Byl jsem rád a šťasten – podařila se!

Zanechat komentář »

Tablo

duben 26, 2008 · Založeno pod lidé, škola · Tagged , ,

Předkrm: Komunikace a vztahy v třídním kolektivu jsou neuvěřitelně zajímavá a složitá věc hodna hlubšího zkoumání. Aspoň jedna ze tříd, které učím, by si toto zkoumání jistojistě zasloužila. Bez uvozovek. Třída není zajímavá jen jako skupinka několika samostatně fungujících a smýšlejících jednotlivců, ale i jako jeden žijící a pomalu se v průběhu čtyřletého studia jistým směrem pohybující organismus. Neschopnost se v takové sociální skupině domluvit nemusí být vždy a automaticky něco špatného. Někomu ona neschopnost vyhovuje. Jsou lidé, kterým vyhovuje takových “neschopností” hned několik najednou…žijí uzavřeni ve své ulitě, i když jsou fyzicky přítomni v kolektivu velikosti rodiny, třídy, školy, obce, města. Tělem přítomni, duchem ne. Šťastní to lidé, říkám si někdy. Znám několik takových. Nemají to jednoduché. Jsou většinou za outsidery. Pozná se to. Všímavý si všimne. Kde ve třídě sedí? Sedí sám? Jak se chová v hodinách? Jak o přestávkách? Je aktivní? Snaží se? Nebo je v pozadí, dělá si to své a “přežívá”, těší se domů, do svého království o čtyřech zdech? Právě z rozdílů povah jednotlivců někdy nevzejde nic dobrého, kulantněji řečeno to, co by se od tohoto kolektivu čekalo, co se bere za samozřejmost. Opět musím ale trochu za sebe: nemusí to být přece špatně. Někdy je “nic” lépe než “něco”. Ano, je.

Hlavní chod: Maturitní tablo je jakousi reklamou a vizitkou maturující třídy, která chce sobě navzájem, a někdy i třeba třídnímu učiteli, skrz toto tablo připravit ještě před zkouškou dospělosti (těch už ale všichni mají spousty za sebou) jakési podhoubí pro vznik něčeho, co za pár let všichni zúčastnění nazvou vzpomínkou. Očekává se, že se toho každá třída ujme po svém. Očekává se. V tom to všechno je. Není psáno, není dáno. Nikdo se přece nemůže (ale může, co by nemoh) zlobit na třídu, které to nevyjde, které se to nepodaří a tablo mít nebude. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Nevím. I já z pozice řadového učitele očekával a intenzivně se těšil, že “má” třída tablo mít bude. Nemohl jsem nejdříve uvěřit tomu, že se to tak opravdu protahuje, že se to opravdu nepodaří, že se opravdu nedokážou domluvit, že opravdu nedokážou rychle jednat, když něco nevyjde, například výloha, ve které mělo původně být, že opravdu netáhnou za jeden provaz, že to opravdu nevezme ani nikdo na sebe a nezachrání ten zbytek. Opravdu jsem uvěřil.

Dezert: Po příliš hořkém čaji, jímž občas zapíjím přesolené jídlo, si dopřeji – na spravení chuti – sladký dezert. Prozřel jsem. Opravdu. Nečekám od “svých” studentů, že budou mít nejlepší tablo ve městě. Nečekám od nich ani to, že budou mít nějaké tablo. Je to jen něco, co by se “mělo udělat”, co by “mělo být”, co by každá maturitní třída “měla mít”. Čekám od nich něco jiného. Oni to vědí, já jim to říkám. Tablo bylo jen něco navíc. Chtěl jsem upřímně vidět, jaké vymysleli, jak je naaranžovali, jednoduše jaké bude. A jak to všem na něm bude slušet. Byl jsem asi tak dotěrný, že se mi poslední bod splnil. Jeden student se nabídl, že mi fotky (no vidíte, vyfoceni jsou, to je přece základ…) přinese na CD a že si je budu moci v hodině prohlédnout. Zajásal jsem. Udělal mi radost, nečekal jsem to, málokdy se zadaří. A opravdu: ne sice v hodině (nebyl na to čas, samozřejmě), ale až po ní jsem si fotky v klidu prohlédl. A opravdu jim to na nich sluší. A opravdu jsem byl spokojen. A student byl taky spokojen, i když o tom ti ostatní ani nevěděli a dodneška opravdu nevědí. Bohudík, asi by se zlobili. A opravdu to vůbec není důležité, jak vypadají na nějakých uměle upravovaných fotografiích, přestože jim to tam sluší. A ono jim to sluší v reálu stejně víc. Opravdu!

A uvědomil jsem si, že nemít maturitní tablo je vlastně originální nápad, i když nezáměrný… A ten, kdo s tím nápadem v “mé” maturitní třídě přišel, tomu patří můj dík. Díky!

PS: Kdoví, možná už je někde ve výloze a já tu plácám takové… nevěříte? Opravdu možná.

Zanechat komentář »

Rozhovor

duben 26, 2008 · Založeno pod lidé, škola · Tagged , , , , ,

“Dobrý večer. Nejspíš Vás zklamu, jelikož své texty mám ve složce a nemám přístup na internet, abych Vám to mohla poslat. Buď si bohužel počkáte, až se vrátíte zdráv do školy, nebo jsem ochotná Vám to přinést. Ps: pořádně si počtete. Je toho dost. Brzké uzdravení, s pozdravem…”
“Dobrý den, velice mě zajímá, jaký je Váš názor na mojí tvorbu a nejen mě…Vaše okouzlení, očarování Touhou mě jaksi nechává na pochybách, jelikož ji nepovažuji za svůj dosavadní vrchol. Momentálně mám menší problémy s psaním. Dochází mi inspirace a nějak mi to nejde! Příběhy nesypu z rukávu. Chtěla bych si s Vámi promluvit o mé tvorbě osobně…”

“Dobrý večer, před orlojem se snad najdeme… v případě potíží mě zachytíte na tel. xxxxxxx Děkuji. Na shledanou.”


…přemýšlím, jestli se sejít s P. ve 12 hodin u orloje, nějak jsem – zdálo se – ztratil ten úvodní elán a začal jsem trochu váhat. Ani nevím proč. Nebyl důvod. Nebyl? No, kdybych chtěl, najdu jich spoustu – pro i proti. Myšlenka schůzky ve škole i mimo ni vzešla původně z mé strany, chtěl jsem si promluvit o její tvorbě, jejíž část mi na mou drzou žádost darovala a já si ji měl, a chtěl, přečíst.


Předevčírem mi P. napsala mail, jenž byl reakcí na mé středeční pohodinové otázání se, kdy se tedy sejdeme a promluvíme si o té její tvorbě. Představte si tu situaci: učitel si po odučené hodině domlouvá s jednou ze svých studentek schůzku. Mezi čtyřma očima. Samozřejmě. A pokud možno tiše. Ale: ve vší počestnosti. Byla to zajímavá chvíle, když se na ni zpětně dívám. P. se přece už dříve sama (!) v jednom mailu vyjádřila, že by si se mnou ráda promluvila o své tvorbě. Byla tak trpělivá a čekala na vhodný okamžik (nebo na to, až s tím přijdu já?), nebo neměla odvahu říct mi to do očí? Zřejmě, dle konce jejího dalšího mailu: “…nechtěla jsem být dotěrná.”


Na obědě jsem ji spatřil, nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, i když jsme se potkali pohledem, který neznačil nic, vůbec nic. Asi za půl hodiny jsme se měli sejít. Už na tom obědě jsem věděl, že k tomu orloji přijdu.


Z jídelny jsem odešel dříve, měl jsem ještě pár pochůzek. K turisty plně obsazenému plácku před orlojem přicházím přesně v poledne a zezadu přistupuju k P., která taky sleduje tu podívanou a vypadá při tom zamyšleně. Stojí sama, obklopuje ji neviditelný kruh bezpečí, jehož hranici bořím. Zdravím ji tiše, nechci ji vylekat: “Ahoj.” Buď se mi to zdálo, nebo mi odpověděla stejně. Nevadilo mi to, i když to ve mně trochu hrklo. Asi jsem se přeslech, řekl jsem si. Bylo to ale příjemné, slyšet to od ní. Nebo si to jen myslet? Žít v představě, že to bylo vyřčeno, že jsem to slyšel? Kdoví. Po svižné domluvě míříme od kameni k zeleni do parku. Vedu P. ulicemi, zkratkou. Chvíli se procházíme a už od začátku si máme co říct. Nepřekvapuje mě to. Téměř okamžitě ze mě spadly všechny obavy a pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Po krátké procházce nalézáme příjemné místo a sedáme si na lavičku.


Myšlenky na sebe navazují, je to jedna dlouhá nit s různobarevnými korálky, které na ni občas souběžně a společně, občas střídavě navlékáme. Nit je silná, pevná a dlouhá, nepřetrhnutelná. Bavili jsme se o všem, na co přišla řeč: o P., o místě, odkud pochází, o škole, o psaní. Dělal jsem s ní rozhovor a s jejím souhlasem jsem si to i nahrával. Až se jednou proslaví, bude to vzácná relikvie v učitelově sbírce. Povídání samo o sobě bylo okouzlující, myslím si sobecky, že oboustranně. Bylo jako včerejší počasí: hřejivé, plné světla, zároveň však osvěžující a léčivé. Okouzlující smích a barevný pohled. Co vše lze v něm najít! Netroufám si jmenovat. Chabá slovní zásoba mi to nedovoluje.


Čas nám byl vymezen na zhruba 90 minut a ty nám utekly bleskurychle. Před druhou odpolední jsem se zvedl a, ač nerad, společně s P. opustil lavičku a pomalou chůzí za neustálého povídání i park. Na náměstí jsem se s P. rozloučil. Dojmy a pocity ale zůstaly, hluboko zůstaly! Bylo toho mnoho, co jsme si řekli, a naštěstí nejen slovy, ale i pohledem…


Pouštím si ten “rozhovor” a přeji si, aby to včerejší poprvé nebylo zároveň naposledy…


Zanechat komentář »

Krčma

březen 15, 2008 · Založeno pod lidé, škola · Tagged , , , ,

Dlouho jsem přemýšlel, čím a jak začít svůj “učitelský” blog. Konečně to mám! Trvalo to, ale je to tu.
Studenti maturitního ročníku mě pozvali do hospody na takový menší sraz. Jelikož jsem z důvodu nemoci přišel o možnost předčítat jejich jména na maturitním plese, jednou po odučené hodině mi nabídli tuto alternativu. Přijal jsem. Trochu jsem váhal, pravda, ale přijal jsem. Nakonec. Nevěděl jsem, co čekat. Byl jsem nervózní. Bylo to poprvé. Ano, poprvé! I takto může ono silné “poprvé” vypadat. A stálo za to. Bylo to nezapomenutelné “poprvé”. Tak to má být, ne?

Začalo to v sedm, já měl ale naspěch – jako ostatně pořád – a dorazil jsem až před osmou. Nikdy jsem tam nebyl, se studenty ani bez studentů, nikdy. Už když jsem přicházel, spatřili mě. Už venku! Trochu mi ztuhly obličejové svaly, jejich výrazy vypadaly překvapeně a, troufám si říct, potěšeně. Aspoň u některých jsem měl ten pocit. Otevřel jsem dveře a statečně vstoupil do cigaretové mlhy a koncertu tvořeného kombinací lidských hlasů a reprodukované hudby. Nervozita trochu opadla, když jsem spatřil kolegyni, které se dostalo stejné pocty a byla ke studentskému stolu též přizvána. Těšilo mě, že tam je, že si budu mít s kým povídat, když nebude o čem mluvit se studenty. Naštěstí se to nestalo. Ani jednou za večer! Vždy bylo s kým a o čem…Přisedl jsem, objednal si svou oblíbenou…kofolu a dal se do řeči. To trvalo s malými přestávkami až do rána, až do tří. Neměl jsem čas mluvit se všemi, ale s těmi, se kterými jsem mluvil, jsem si toho řekl spoustu. Za to Vám díky! Vy víte, koho myslím, že? Terezo, Míšo, Iveto, Jitko, Šárko… Řekly jste mi toho hodně, já Vám toho řekl taky dost: důkazem jsou nefunkční hlasivky a bylinkový čaj, kterým se to snažím dnes, den poté, zachránit. A Vy jistě samy nejlépe víte, o čem jsme si povídali a co zůstane tam, kde má: v nás. Díky i ostatním za prohlížení fotek, skvělý fotbálek, který jsme vyhráli (v mládí jsem hrál fotbal 10 let závodně – byla by ostuda prohrát), za přípitky, úsměvy, taneční představení – jak běžně na podlaze, tak i bonusově duet na stole, za zábavu vůbec!

Vím, že konec večera se moc nevyvedl, já chci ale skončit jinak: poděkováním. Ještě jednou moc díky za vřelost a ochotu mě vůbec pozvat a…taky…poznat. Za to jsem vděčný. Jste první, a toho si vážím. A budete první i koncem května, však vy víte. Na shledanou v pondělí ve škole. A možná ještě někdy v Krčmě; anebo v jiné krčmě.

Zanechat komentář »

Prolog…

únor 15, 2008 · Založeno pod Všemožné · Tagged , ,

Vítejte a PIŠTE na mém novém blogu… já taky zkusím něco vytvořit. Ale spíš než blog – nebude na něj čas – diskutujme, k čemukoliv, o čemkoliv…(A už slyším ty komentáře typu “Proč si zakládáš blog, když chceš diskusi?!”)

Tak se mějte a pište, tedy…pišme.

Zanechat komentář »