Dlouho jsem přemýšlel, čím a jak začít svůj “učitelský” blog. Konečně to mám! Trvalo to, ale je to tu.
Studenti maturitního ročníku mě pozvali do hospody na takový menší sraz. Jelikož jsem z důvodu nemoci přišel o možnost předčítat jejich jména na maturitním plese, jednou po odučené hodině mi nabídli tuto alternativu. Přijal jsem. Trochu jsem váhal, pravda, ale přijal jsem. Nakonec. Nevěděl jsem, co čekat. Byl jsem nervózní. Bylo to poprvé. Ano, poprvé! I takto může ono silné “poprvé” vypadat. A stálo za to. Bylo to nezapomenutelné “poprvé”. Tak to má být, ne?
Začalo to v sedm, já měl ale naspěch – jako ostatně pořád – a dorazil jsem až před osmou. Nikdy jsem tam nebyl, se studenty ani bez studentů, nikdy. Už když jsem přicházel, spatřili mě. Už venku! Trochu mi ztuhly obličejové svaly, jejich výrazy vypadaly překvapeně a, troufám si říct, potěšeně. Aspoň u některých jsem měl ten pocit. Otevřel jsem dveře a statečně vstoupil do cigaretové mlhy a koncertu tvořeného kombinací lidských hlasů a reprodukované hudby. Nervozita trochu opadla, když jsem spatřil kolegyni, které se dostalo stejné pocty a byla ke studentskému stolu též přizvána. Těšilo mě, že tam je, že si budu mít s kým povídat, když nebude o čem mluvit se studenty. Naštěstí se to nestalo. Ani jednou za večer! Vždy bylo s kým a o čem…Přisedl jsem, objednal si svou oblíbenou…kofolu a dal se do řeči. To trvalo s malými přestávkami až do rána, až do tří. Neměl jsem čas mluvit se všemi, ale s těmi, se kterými jsem mluvil, jsem si toho řekl spoustu. Za to Vám díky! Vy víte, koho myslím, že? Terezo, Míšo, Iveto, Jitko, Šárko… Řekly jste mi toho hodně, já Vám toho řekl taky dost: důkazem jsou nefunkční hlasivky a bylinkový čaj, kterým se to snažím dnes, den poté, zachránit. A Vy jistě samy nejlépe víte, o čem jsme si povídali a co zůstane tam, kde má: v nás. Díky i ostatním za prohlížení fotek, skvělý fotbálek, který jsme vyhráli (v mládí jsem hrál fotbal 10 let závodně – byla by ostuda prohrát), za přípitky, úsměvy, taneční představení – jak běžně na podlaze, tak i bonusově duet na stole, za zábavu vůbec!
Vím, že konec večera se moc nevyvedl, já chci ale skončit jinak: poděkováním. Ještě jednou moc díky za vřelost a ochotu mě vůbec pozvat a…taky…poznat. Za to jsem vděčný. Jste první, a toho si vážím. A budete první i koncem května, však vy víte. Na shledanou v pondělí ve škole. A možná ještě někdy v Krčmě; anebo v jiné krčmě.
