“Dobrý večer. Nejspíš Vás zklamu, jelikož své texty mám ve složce a nemám přístup na internet, abych Vám to mohla poslat. Buď si bohužel počkáte, až se vrátíte zdráv do školy, nebo jsem ochotná Vám to přinést. Ps: pořádně si počtete. Je toho dost. Brzké uzdravení, s pozdravem…”
“Dobrý den, velice mě zajímá, jaký je Váš názor na mojí tvorbu a nejen mě…Vaše okouzlení, očarování Touhou mě jaksi nechává na pochybách, jelikož ji nepovažuji za svůj dosavadní vrchol. Momentálně mám menší problémy s psaním. Dochází mi inspirace a nějak mi to nejde! Příběhy nesypu z rukávu. Chtěla bych si s Vámi promluvit o mé tvorbě osobně…”
“Dobrý večer, před orlojem se snad najdeme… v případě potíží mě zachytíte na tel. xxxxxxx Děkuji. Na shledanou.”
…přemýšlím, jestli se sejít s P. ve 12 hodin u orloje, nějak jsem – zdálo se – ztratil ten úvodní elán a začal jsem trochu váhat. Ani nevím proč. Nebyl důvod. Nebyl? No, kdybych chtěl, najdu jich spoustu – pro i proti. Myšlenka schůzky ve škole i mimo ni vzešla původně z mé strany, chtěl jsem si promluvit o její tvorbě, jejíž část mi na mou drzou žádost darovala a já si ji měl, a chtěl, přečíst.
Předevčírem mi P. napsala mail, jenž byl reakcí na mé středeční pohodinové otázání se, kdy se tedy sejdeme a promluvíme si o té její tvorbě. Představte si tu situaci: učitel si po odučené hodině domlouvá s jednou ze svých studentek schůzku. Mezi čtyřma očima. Samozřejmě. A pokud možno tiše. Ale: ve vší počestnosti. Byla to zajímavá chvíle, když se na ni zpětně dívám. P. se přece už dříve sama (!) v jednom mailu vyjádřila, že by si se mnou ráda promluvila o své tvorbě. Byla tak trpělivá a čekala na vhodný okamžik (nebo na to, až s tím přijdu já?), nebo neměla odvahu říct mi to do očí? Zřejmě, dle konce jejího dalšího mailu: “…nechtěla jsem být dotěrná.”
Na obědě jsem ji spatřil, nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, i když jsme se potkali pohledem, který neznačil nic, vůbec nic. Asi za půl hodiny jsme se měli sejít. Už na tom obědě jsem věděl, že k tomu orloji přijdu.
Z jídelny jsem odešel dříve, měl jsem ještě pár pochůzek. K turisty plně obsazenému plácku před orlojem přicházím přesně v poledne a zezadu přistupuju k P., která taky sleduje tu podívanou a vypadá při tom zamyšleně. Stojí sama, obklopuje ji neviditelný kruh bezpečí, jehož hranici bořím. Zdravím ji tiše, nechci ji vylekat: “Ahoj.” Buď se mi to zdálo, nebo mi odpověděla stejně. Nevadilo mi to, i když to ve mně trochu hrklo. Asi jsem se přeslech, řekl jsem si. Bylo to ale příjemné, slyšet to od ní. Nebo si to jen myslet? Žít v představě, že to bylo vyřčeno, že jsem to slyšel? Kdoví. Po svižné domluvě míříme od kameni k zeleni do parku. Vedu P. ulicemi, zkratkou. Chvíli se procházíme a už od začátku si máme co říct. Nepřekvapuje mě to. Téměř okamžitě ze mě spadly všechny obavy a pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Po krátké procházce nalézáme příjemné místo a sedáme si na lavičku.
Myšlenky na sebe navazují, je to jedna dlouhá nit s různobarevnými korálky, které na ni občas souběžně a společně, občas střídavě navlékáme. Nit je silná, pevná a dlouhá, nepřetrhnutelná. Bavili jsme se o všem, na co přišla řeč: o P., o místě, odkud pochází, o škole, o psaní. Dělal jsem s ní rozhovor a s jejím souhlasem jsem si to i nahrával. Až se jednou proslaví, bude to vzácná relikvie v učitelově sbírce. Povídání samo o sobě bylo okouzlující, myslím si sobecky, že oboustranně. Bylo jako včerejší počasí: hřejivé, plné světla, zároveň však osvěžující a léčivé. Okouzlující smích a barevný pohled. Co vše lze v něm najít! Netroufám si jmenovat. Chabá slovní zásoba mi to nedovoluje.
Čas nám byl vymezen na zhruba 90 minut a ty nám utekly bleskurychle. Před druhou odpolední jsem se zvedl a, ač nerad, společně s P. opustil lavičku a pomalou chůzí za neustálého povídání i park. Na náměstí jsem se s P. rozloučil. Dojmy a pocity ale zůstaly, hluboko zůstaly! Bylo toho mnoho, co jsme si řekli, a naštěstí nejen slovy, ale i pohledem…
Pouštím si ten “rozhovor” a přeji si, aby to včerejší poprvé nebylo zároveň naposledy…
