Předkrm: Komunikace a vztahy v třídním kolektivu jsou neuvěřitelně zajímavá a složitá věc hodna hlubšího zkoumání. Aspoň jedna ze tříd, které učím, by si toto zkoumání jistojistě zasloužila. Bez uvozovek. Třída není zajímavá jen jako skupinka několika samostatně fungujících a smýšlejících jednotlivců, ale i jako jeden žijící a pomalu se v průběhu čtyřletého studia jistým směrem pohybující organismus. Neschopnost se v takové sociální skupině domluvit nemusí být vždy a automaticky něco špatného. Někomu ona neschopnost vyhovuje. Jsou lidé, kterým vyhovuje takových “neschopností” hned několik najednou…žijí uzavřeni ve své ulitě, i když jsou fyzicky přítomni v kolektivu velikosti rodiny, třídy, školy, obce, města. Tělem přítomni, duchem ne. Šťastní to lidé, říkám si někdy. Znám několik takových. Nemají to jednoduché. Jsou většinou za outsidery. Pozná se to. Všímavý si všimne. Kde ve třídě sedí? Sedí sám? Jak se chová v hodinách? Jak o přestávkách? Je aktivní? Snaží se? Nebo je v pozadí, dělá si to své a “přežívá”, těší se domů, do svého království o čtyřech zdech? Právě z rozdílů povah jednotlivců někdy nevzejde nic dobrého, kulantněji řečeno to, co by se od tohoto kolektivu čekalo, co se bere za samozřejmost. Opět musím ale trochu za sebe: nemusí to být přece špatně. Někdy je “nic” lépe než “něco”. Ano, je.
Hlavní chod: Maturitní tablo je jakousi reklamou a vizitkou maturující třídy, která chce sobě navzájem, a někdy i třeba třídnímu učiteli, skrz toto tablo připravit ještě před zkouškou dospělosti (těch už ale všichni mají spousty za sebou) jakési podhoubí pro vznik něčeho, co za pár let všichni zúčastnění nazvou vzpomínkou. Očekává se, že se toho každá třída ujme po svém. Očekává se. V tom to všechno je. Není psáno, není dáno. Nikdo se přece nemůže (ale může, co by nemoh) zlobit na třídu, které to nevyjde, které se to nepodaří a tablo mít nebude. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Nevím. I já z pozice řadového učitele očekával a intenzivně se těšil, že “má” třída tablo mít bude. Nemohl jsem nejdříve uvěřit tomu, že se to tak opravdu protahuje, že se to opravdu nepodaří, že se opravdu nedokážou domluvit, že opravdu nedokážou rychle jednat, když něco nevyjde, například výloha, ve které mělo původně být, že opravdu netáhnou za jeden provaz, že to opravdu nevezme ani nikdo na sebe a nezachrání ten zbytek. Opravdu jsem uvěřil.
Dezert: Po příliš hořkém čaji, jímž občas zapíjím přesolené jídlo, si dopřeji – na spravení chuti – sladký dezert. Prozřel jsem. Opravdu. Nečekám od “svých” studentů, že budou mít nejlepší tablo ve městě. Nečekám od nich ani to, že budou mít nějaké tablo. Je to jen něco, co by se “mělo udělat”, co by “mělo být”, co by každá maturitní třída “měla mít”. Čekám od nich něco jiného. Oni to vědí, já jim to říkám. Tablo bylo jen něco navíc. Chtěl jsem upřímně vidět, jaké vymysleli, jak je naaranžovali, jednoduše jaké bude. A jak to všem na něm bude slušet. Byl jsem asi tak dotěrný, že se mi poslední bod splnil. Jeden student se nabídl, že mi fotky (no vidíte, vyfoceni jsou, to je přece základ…) přinese na CD a že si je budu moci v hodině prohlédnout. Zajásal jsem. Udělal mi radost, nečekal jsem to, málokdy se zadaří. A opravdu: ne sice v hodině (nebyl na to čas, samozřejmě), ale až po ní jsem si fotky v klidu prohlédl. A opravdu jim to na nich sluší. A opravdu jsem byl spokojen. A student byl taky spokojen, i když o tom ti ostatní ani nevěděli a dodneška opravdu nevědí. Bohudík, asi by se zlobili. A opravdu to vůbec není důležité, jak vypadají na nějakých uměle upravovaných fotografiích, přestože jim to tam sluší. A ono jim to sluší v reálu stejně víc. Opravdu!
A uvědomil jsem si, že nemít maturitní tablo je vlastně originální nápad, i když nezáměrný… A ten, kdo s tím nápadem v “mé” maturitní třídě přišel, tomu patří můj dík. Díky!
PS: Kdoví, možná už je někde ve výloze a já tu plácám takové… nevěříte? Opravdu možná.
