Hodiny literatury bývají mnohdy plné překvapení. Myslím, že rovnoměrně. Na obou frontách. A jednou mě tak překvapila i jedna studentka, když jsme začali pracovat s textem z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Text jsme se pokoušeli hlouběji analyzovat, kriticky v něm najít pro nás k další práci nosné informace a ty pak využít k jakémusi přehledu (i srovnání s jiným jeho dílem), který jsem za pomoci jejích spolužáků načrtl na tabuli. Čím déle jsme se textem zabývali, tím více hesel, pojmů, slovních spojení a vůbec všeho se začínalo na tabuli objevovat. A byla to právě ona, jedna z často zadumaných, tichých studentek, žijící ve svém světě plném problémů a bolestí, jejichž příčinou jsem byl asi i já, jistě však i radostí a úsměvů, která se chopila pochodně a za pomocí ostatních, ještě ne-spících, se s ní pokusila doběhnout až do cíle. Jako by ji už jen samotný oxymóron v názvu přiměl k činnosti, k soustředění se, k pročítání textu a k hledání myšlenky, sdělení, záblesku… Snad se do příběhu vcítila, našla tam sebe, našla tam i jeho, našla tam oba dva. Našla tam to, co najít chtěla. A co tam možná i bylo, těžko říct. Nemohu se ubránit podobnostem s reálným životem a s tím, co jsem s ní zažil. Její sympatie vůči mně sice (aspoň donedávna) výrazně převyšovaly mé sympatie k ní, chladný ale být neumím a nedokážu; ani nechci. Je mi sympatická, záleží mi na ní a mám ji rád. Sešli jsme mimo školu, soukromě jen jednou. Povídali jsme si o různých věcech, já rád poslouchám, a tak jsem se toho držel. Řekla mi mnoho, věřil jsem všemu. Názvy postav různých děl v nás někdy evokují silnější pocit podobnosti a ztotožnění, než je pro nás obvyklé. Byl to i tento případ, z mé strany též. Nedokázal jsem se v té jedné hodině literatury ubránit pocitu, že se dotyčná silně zrcadlí v – ne až tak příběhu, ale spíše – zklamáních i nových touhách hrdinky a (velké “možná”) v postavě muže vidí svého učitele, kterého poznala více než většina jejích spolužáků a spolužaček. V hodinách předešlých i následujících se z pádných důvodů vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu s učitelem, v hodině nesnesitelně lehké tomu bylo právě naopak…

Z hodiny jsem odcházel spokojen, s pocity dobře odvedené práce a zadostiučinění. Byl jsem rád a šťasten – podařila se!